,,Světlo Večernice neroste ani neslábne.
Je mé a dám je, komu chci... jako své srdce."






Zánět básnického střeva

Co šeptá jarní vítr do vlasů plačící vrbě?

16. května 2013 v 21:13 | Sarsorika
Vyprávěj mi,
kde houkají břízám výři
kolébavou píseň vánku
jenž vrbu krášlí
- copánek po copánku
duhovou mašlí a
vlečkou z hebkého chmýří
korunou sluneční záře
přát že vrba bude-li si
mraky z nebe vypáře
zlaté niti utká přízi
i v nářku se táže

,,Řekni křivolaká, čí jsi?"

Na milion malých střípků

5. května 2013 v 23:05 | Sarsorika
Rozsetá po polární krajině křídly sněžných sov
v unaveném úsměvu polární záře
s vůní ledového dechu bílých lišek
spících pod peřinku neobjevených souhvězdí

Rozezněná duhovou melodií zvonkoher
dešťového tance po hladině inkoustu
s jemným vánkem vzdušných polibků
ve zvonivém cinkotu zapomenutých snů

Rozechvělá žářem vyhasínajícího Slunce
ověnčeného křídly sněžných fénixů
spálená dotekem Sněžné královny
uhořelá v moci střípku kouzelného zrcadla

Rozlamaná do tisíců sklíček mozaiky
jako tisíc korálků utopených v moři perliček
jako němá princezna tisíců vzdušných zámků
zamčená v tisící komnatě nejvyšší věže


Obrázek: weheartit.com

V pohárku ospalé sedmikrásky...

2. května 2013 v 19:41 | Sarsorika
Schoulená pod tyrkysou vlečkou slunečné oblohy
v ledových pramíncích slz ranní rosy
v pláči nevyřčených proseb
zakletá kouzlem čekanek

Stočená do klubíčka v pohárku ospalé sedmikrásky
ovinutá hebkou přikrývkou splněných přání
s posledním polibkem bezejmenného prince
ukolébaná k věčnému spánku.



Poslední sníh

17. března 2013 v 22:51 | Sarsorika
Táhlou hrází z kamení
proudí řeka bezbřehá
sama v sobě pramení
a zas do sebe se vylévá

Životodárnou zemi
kojí proud živé vody
noc tisíci tvářemi
děsí všeliké tvory

Jen líbezný zpěv rusalek
tiší ticho před bouří
tu nad květy sasanek
hejno vran zakrouží!

Polomrtvé vážky a položiví komáři
létají nad bublající bažinou
světlušky noc prozáří
až všechny hvězdy zahynou

A noc je černočerná
víly tkají měsíční svit
na křídlech smrtihlava
poletuje každá z nich

A noc je černočerná
však v mlází, v nízkém porostu
stojí trním ovitá lucerna
co světlem láká do hvozdu

Přízraky v oblaka načechrané
Spěší nebeskými pláněmi
Obloha bujarým vichrem plane
sudičky v hrůze oněmí

To koberec z jinovatky rozprostíra
žena ledového srdce
kůže modrobílá
a s Chladem ruku v ruce

Chřadnou víly, v snížek bělají
útrobami hřmí němota
před Smrtí nymfy skrývají
v slzičkách nektar života

Křehká těla ve vánku
snášejí k zemi bol a hoře
ukolébány k věčnému spánku
ovinuty tichem spoře

Utichají i duby v háji starém,
jímž kdys líbezný zpěv zněl
znova půda ověnčená jarem
usíná pod přikrývkou vílích těl

Bohyně osamění

6. března 2013 v 21:51 | Sarsorika
Chladivý vánek pohrává si s róbou smuteční.
nitě půlnoci v rozbouřené hladině sametu
bleďoulinká kůže polaskána svitem měsíčním
bělostné tělo sevřeno v korzetu

Labutí šíji Žal studí
ledovými dlaněmi hladí tváře lepé
tisícero vran bije křídly uvnitř hrudi
krhavou symfonií uspávájí oči slepé

Hrajíce si s přívěskem amuletu
za mlhami osaměle rozjímá
vítr mete listí do lidských světů
uzmuté dubům, jež v srdci ukrývá

Vrásčitých stromů kořeny
prorůstají skrze vzpomínky
skrz sypký žal, prach zvířený
a bují v roztodivné rostlinky

Na ledové květy usedají motýli
do jejichž křídélek osudy jsou vryty
bohyně čekaje než čas se nachýlí
v podobě lišaje krouží nad labyrinty

Jména bludných duší do kůže si vrývá
svítilnou jest, komu mrak slunce zastíní
však sama bolavá bývá
Nejosamělejší ze všech bohyní

Splín

28. listopadu 2012 v 20:05 | Sarsorika
Splín do víček rekrutů ryl
bedra jeho drásá ozvěna
za nehty křehká slůvka slil
šeptem do naha svlečená.

Je milencem madame Agónie
pod rouškou pozbytých přání
a ukolébavku bez melodie
pěje za hořkého procitání.

Posedlost tarotem hýčká
dívčí těla šatí břečťanem
Sklíčenost klíčí na líčkách
po setmění i nad ránem.

Z řad žulových alejí
do neznáma smí tě odváti
však tvou esenci rozsejí
do tmy půlnoční piráti

A když se jednou poštěstí
upiš sebe sama, bídníku
stínu, co vyzývá na předměstí
k pouličnímu valčíku.

Uhelná křídla

26. listopadu 2012 v 19:03 | Sarsorika
Choulí se nad hladinou znovuzrozeni
v kuklách
z balícího papíru
dva motýli do sebe srostení

Na hladině nového dnu lesk
pro nevinnost
nadějí
okřídlen byl tvůj stesk.

Teď chmury tvé paměti
rozhýří
nebetyčné
motýlí rozpětí!

A prozření do bělma
lijí ti
ta netknutá
černá křídla, uhelná

A na té ladné peruti
hvězdná zář
zmocní se
vanilky příchuti

Pak v slasti skalnaté
já na okamžik
spatřila
Křídla sněhem zaváté

A až kříšťálový chlad něhu vysílí
v tu chvíli
jinovatka pokryje
padlá těla motýlí.

Proklínám hlupáka

4. července 2012 v 21:05 | Sarsorika

Proklínám hlupáka.

Zpustlým pohřebištěm
vedu tě, slepče
bezcitný srdcotepče
zatracenče!
již nejsem tvým nalezištěm.

Opěvuješ své stíny
Ty parchante!
Dobíjíš pevnost, okupante.
Pláčou, nevidíš? Ignorante...
Nevidomé oči matčiny.

Červe bídný!
Hle, Zde houština
Ulehni, kde padla tvá družina
padls ty, padne chudina
jsi to ale bastard vlídný

Svůj lid,
do záhuby vedeš
jak kočka jedovatě předeš
spal mosty, spal veteš
Ať je chvíli klid!

Bitva o čest

20. června 2012 v 9:05 | Sarsorika

Bitva o čest

Zčernalé
bělmo sžírá
hořkosladký roztok
na kameni kámen
jako naše siluety
boří se...

Obrana
z mých úsudků
byla prolomena
oddaní zbabělci
pějí
o hrdinství

Barikáda
se bortí
a naráží
o zhoubné nádory
v mé hlavě
proslulé neprolomné hradby

Opevnění
poslední legie
prchá
hamižníci!
zhyňte
na poušti vzpomínek.

Na kolenou
mnu si dlaně
však nikdy
nevzdám hold
tyranovi
co vyplenil
království ve mně.
 
 

Reklama