,,Světlo Večernice neroste ani neslábne.
Je mé a dám je, komu chci... jako své srdce."






Vzdušné zámky

Labutě

6. února 2013 v 19:30 | Sarsorika
Stmívalo se poněkud rychle. Z indigově modré oblohy se snášely nadýchané chomáčky sněhu a ve vzduchu tlela jemná násládlá vůně. Procházela zasněženou mýtinou k maličkému hájku, obehnaném plíživou mlhou. Mýtina lemovaly zakrslé keříky, celé pokryté mrazem a ona věnovala letmý okamžik jeřabinkám, ukrytými pod vrstvičkou ledu.
Třásla se, ale zima ji nebyla. Z nebe k ní shlíželi hvězdní hrdinové a vítr rozséval jejich příběhy po zasněžených kopečcích a ona jim mile ráda naslouchala, dnes však byla její mysl obtěžkána něčím jiným, než mýty a bájemi.
Brodila se chvátavě vysokým sněhem, který ji studil na holých kotníčcích, a snad tisícikrát se ve spěchu ohlédla zpět, ale jakmile se ocitla ve společenství spících bříz a dubů, našlapovala tichounce na špičky, aby ani jediná zmrzlá větvička nezapraskala, a od té chvíle ji ani nenapadlo se obrátit.
Bloudila dále do lesa, až se octla v magickém kruhu, tvořeném vysokánskými smrky. Sněhové vločky ji ulpívali meži řasami. Tma byla natolik hustá, že kol sebe zřela jen namodralou černotu. Z neznámé vůně se ji točila hlava. Zničeho nic se vzedmul vítr.
Průvan ji zašimral pramenem jejich havraních loken na tváři jen malou chvíli před tím, než jejím tělem otřásl mocný průvan. Vznesly se Bůh ví odkud. Jako by se vylíhly z mlhy. Jako by povstaly ze sněhu, letíce spontáně vzhůru k nebi. Ztráceje dech, v úžasu padla na kolena a pevně svírajíc sametový šat spatřila jeho duši, jak odlétává ukryta v labutích šíjích, v perutích, zachumlána mezi bělostnými peříčky těch nejčistších stvoření, k nebeským výšinám.

A zapomenuvší své vlastní jméno, naposled se pro něj rozplakala...

 


Obrázek: jenimal

Vlnobití

1. listopadu 2012 v 22:56 | Sarsorika
,,Dřív než bylo moře a země obloha nebe, měla příroda po celém okrsku jen jednu tvářnost jež se zve chaos, surová a beztvará spousta a nic jiného než nehybná tíha a hromada mezi sebou znesvářených semen nedobře pospojovaných věcí." Ovidius

Neustálé přívaly nostalgie. Zpropadeně, proklatě, nesnesitelně ubíjející nostalgie.
Kam se podělo to mé dětské já, které věří na víly. Kam se podělo to dítko, které věřilo na šťastné konce. A teď.. ze mne zbyla mrzutá princezna, zamknutá ve věži.
V tom pochmurném sychravém počasí je celý svět najednou ztišený.
Jen ševelení listí v korunách stromů a potůček, ladně protékající lesem. Písně mečů, řinčení boje kdesi zdáli, a... a....

Ztrácím nit, nebo se mi ji nedaří navléci. Cítím se tak mizerně a tak nádherně a tak příšerně a tak krásně a v hlavě kuju démonické plány a střádám příběhy na pavoučích vláknech a všechny pozbývám v ledovém ohni trudnomyslnosti. Jsem pokroucená a na tvář mám přišitou bolestnou grimasu nesmíření
.
Něco není v pořádku... Nic není v pořádku...
Nic. Všechno. Nic. Všechno. Víc.
Všechno mi padá na hlavu a svět je vzhůru nohama. Afekty minulosti
Postrádám inspiraci, nebo jí jsem přežraná?
Ne, svět je jak má být. To jen já padám, a hlavou napřed.

Co se děje?
Nic, jen chci být sama.
Jen se svými vzpomínkami
a sny.
Sama

Není nic fantastičtějšího a opojnějšího než samota.
Sama...

Vracím se do dětství, a znovu žasnu a pláču nad pohádkami.
Znovu se utápím v příboji písmen, v záplavě knih.
Znovu sním o spanilých dívkách a udatných rytířích
A znovu věřím na všechny příšery.
Na víly, zázraky a kouzla...

Jezdím prstem po mapách a jejich pravdy topím v drtivé tíze oceánu...

To akvamarínové nebe je oceánem, a tisícerá mračna jsou koráby, a každý z nich vozí na palubě svého malého Sindibáda a veškeré ptactvo plave pod neexistující hladinou vzduchu, zatímco moře je oblohou, a přenádherný křišťálový obzor se kdykoliv, když to nejméně čekáte divoce rozbouří a zaseje na hladině maličké obláčky mořské pěny.
A já se nemohu rozhodnout, zda by bylo krásnější létat mezi žraloky,
nebo se potápět mezi nebeskými šalupami.

A už nikdy se nevynořit...

Vysvobození

15. června 2012 v 23:49 | Sarsorika
Krásná to noc.
Temná.
Plamen svíčky se smyslně ovíjí kol knotu.
Konečky prstů máčím do vosku.
V zavařovačce na psacím stole pozoruji neklidně tetelící se stíny.
Příliš prokleté, aby prosily o svobodu.
Příliš zatracené, aby páchaly zlo.
Mí malí démoni.
Se zvláštní opatrností beru sklenici do ruky a plížím se na balkón.
Otevírám víko a vypouštím přízraky do noci.
Pryč.

Krásná to noc.
Mystická.
Tekutá nicota rozlévá se po chodnících, zatímco hustou tmou se prolíná světlo z pouličních lamp.
Město spí.
Vzpínám ruce k obloze. Chci si ukořistit hvězdu.
Chci vykrást oblohu.

Krásná to noc.
Tichá.

Navracím se do svého tajného ateliéru vzpomínek a do nehmotného memoáru připisuji pár dalších pomatených vět.
 
 

Reklama