,,Světlo Večernice neroste ani neslábne.
Je mé a dám je, komu chci... jako své srdce."






Velekněžna nočních přízraků

Kdybych byla...

28. dubna 2013 v 22:47 | Sarsorika
Hrstka inspirace z těch nejpřenádhernějších končin, z líbezných zahrad vzdužných zámku šeříkové princezny, strážkyně křehoulinkých snů, kouzelnice ospalé říše, Luné.

Kdybych byla planeta, byla bych... skrytá za hranicí Vesmíru
Kdybych byla místo, byla bych... prastarý hvozd
Kdybych byla věc, byla bych... deník
Kdybych byla nábytek, byla bych... postel s nebesy
Kdybych byla kusem oděvu, byla bych... šatičky z pavoučích vláken
Kdybych byla část těla, byla bych... ospalé víčko, ukryté pod pramínky kaštanových vlasů
Kdybych byla dárek, byla bych... poslední polibek
Kdybych byla hra, byla bych... hra na veliké tajemství
Kdybych byla barva, byla bych... smaragdová hladina inkoustového moře za Půlnoci oděné do obsidiámového roucha
Kdybych byla vzpomínka, byla bych... zapomenutá vzpomínka na první den života
Kdybych byla pocit, byla bych... voňavá nostalgie a hořkosladká melancholie
Kdybych byla myšlenka, byla bych... zatoulaná, unesená
Kdybych byla cit, byla bych... křehký
Kdybych byla otázka, byla bych... ,,...navěky?"
Kdybych byla odpověď, byla bych... pláč
Kdybych byla činnost, byla bych... nekonečné snění
Kdybych byla slovo, byla bych... němé, poslané po větru
Kdybych byla zvířetem, byla bych... stín umírající laně
Kdybych byla strom, byla bych... opuštěný dub s tajnou skrýší v kmeni
Kdybych byla květinou, byla bych... sasanka hajní
Kdybych byla dopravní prostředek, byla bych... vítr, sen, myšlenka
Kdybych byla písnička, byla bych... ukolébavka bez melodie, pěná za procitání
Kdybych byla kniha, byla bych... pohádková
Kdybych byla pohádková bytost, byla bych... plachá lesní víla
Kdybych byla anime postavičkou, byla bych... princezna Mononoke, dívka, které vlci vzali duši
Kdybych byla film, byla bych... Zámek v oblacích
Kdybych byla televizní pořad, byla bych... Na ptačích křídlech kolem světa
Kdybych byla jídlo, byla bych... chléb s medem
Kdybych byla zelenina, byla bych... ten nejmalikatější hřášek
Kdybych byla ovoce, byla bych... borůvka z nejtajnější mýtinky, skryté v objetí hlubokého lesa
Kdybych byla sladkost, byla bych.. medový perníček
Kdybych byla zmrzlina, byla bych... karamelová
Kdybych byla nápoj, byla bych... slaný doušek slz a sladký nektar života s vůní ořechové medoviny
Kdybych byla parfém, byla bych... vůne vlasů, zmáčených deštěm
Kdybych byla ročním obdobím, byla bych... podzim
Kdybych byla měsíc, byla bych... září
Kdybych byla dnem, byla bych... deštivá neděle
Kdybych byla denní doba, byla bych... snový soumrak ospalého dne nad korunami prastarých dubů ve vzdálené záři prvních hvězd
Kdybych byla počasí, byla bych... letní bouřka
Kdybych byla živel, byla bych... země a voda
Kdybych byla člověk, byla bych... dítě
Kdybych byla šperk, byla bych... světlo Večernice
Kdybych byla hmyz, byla bych... noční motýl, můra, zamilovaná do lišaje smrtihlava
Kdybych byla země, byla bych... ukryté království ledové země polární záře
Kdybych byla látka, byla bych... závoj utkaný z měsíčního svitu
Kdybych byla pozdrav, byla bych... poslední sbohem

Děvčátko s plastickou trhavinou

26. února 2013 v 0:13 | Sarsorika
Tak dlouho jsem čekala.

V Říši mlčenlivosti umírají Velkolepí za slávu v turnajích a chlapci v zaplatovaných kalhotách je pohřbívají mezi liliemi, i s jejich ztupenými meči.

Unášíš mne tomuto století a nabízíš mi pohled do budoucnosti výměnou za vzpomínky.
Moudro za nezkrotnost.
Lásku za moudro.
Černý mok.
Jedy a patoky.
Hvězdný třpyt.
Jsi pěkný šarlatán.

(Zavři za sebou, až budeš odcházet.)

Duše
s nitkami
na
zápěstí

Ach ty jediný, kdož nepřijmeš přízvisko jednoduchosti, neb tobě nevystačí jedna duše, sama tak zkyslá, ty ve svém bláznovství odnosíš jich zástupy.

(Zašila jsem ti ústa. Zašila jsem ti víčka)

A to poslední co zbylo...
zaplateno do hřív divokých koní
do blanek motýlích křídel
do žilek.

Kyselý déšť.

Slupka.
Skořápka
Kapičky perleti.

Nakyslá chut železa. Hořká rez.
Jeden náboj.
Poslední.

Pot.
Symfonie explozí.
Polední zvony

Mžitky.

Zaplať.

Sahodlouhé nenávidění.
Hah.

Patetický
Sentimentální
Lhostelný

Poslední kovová tanečnice.
Tanči pro mé pobavení.
Tanči ve víru zášti
Tanči s ní.

Tak dychtivá
Tak studená...

Modrý kouř z cigaret.
Rozpálený filtr.
Popílek.

Tak dlouho jsmem čekala....
Neminu...
Polibek střelného prachu


Už to víckrát nezažiješ



The daylight's gone.
The empty streets echo our past and the days that once were so beautiful.
Before now.
Before us.
So save yourself.
'Cause all dreams are gone.
And all hope has faded.
And as the sunlight fails I watch this world slip away.
And we smiled as we betrayed ourselfes.
And a clear sky is only a distant memory.

Zima, kouř, vanilka a jiné sentimenty

20. prosince 2012 v 18:08 | Sarsorika
Krásná, přenádherná slova. Hebká, jako plyš. Kam se poděla? Jsou zatracena v mlčení, zatracena v hovoření, zatracena v básnění. Pomalu to pozbývá smysl.
To, co je mi nejmilejší pozbývá smysl.
Haním svá slova, haním je a válím je v sazích, v prachmizerném prachu mizerů, kteří si nezaslouží je vyřknout. Kteří si nezaslouží je uslyšet.

A někdy bych si je přála spasit.
A někdy bych si přála, aby mne spasila. Slova.
A někdy bych si přála spasit i ty mizery.
A někdy, aby spasili oni mne.
A někdy bych chtěla spasit sebe sama.
A někdy zase ne.

Jsem zatracena v mlčení, jsem zatracena v hovoření, jsem zatracena v básních.

Ulice je mokrá a špinavá. V uších se mi rozléhá protivná symfonie přejíždějících aut. Stojím na mostě, krmím kachny a prostě se mi chci brečet. Stojím na mrazu nad řekou tak dlouho, dokud mne zima neprožere na kost. Dokud se do mě nezakousne a já se nezačnu třást. Dokud se necítím, jako kdybych hořela. Pálí mne prsty, pálí mne tváře a pálí mne vědomí. Ledové plameny mi olizují kotníky, lýtka i stehna. Je to okouzlující. Je to nesnesitelné.
Zaceluji se. Rozpadám se. Hořím.
Tak prostě brečím. Jen tak.

A někdy je toho moc najednou. Někdy je toho moc zničehonic. A někdy je toho strašně moc v dlouhé linii zvrat(k)ů. Chtěla jsem polapit kouřovou postavu a myslím si, že měla tvoji tvář. Vznášela se před rozedněním pod mým oknem. Rozplynula se, jako namodralý dým z cigarety. Jako jinovatka. Jako pára. Jako cit. Vyhořela (jsem) jako cigareta.

A někdy zas není co říct. Mluvit už jen o ničem a taky ještě o všem. A tahle slova už jsou zubatá, potrhaná a pocákaná. Dezolátní. Jsou to ta nejdezolátnější slova,
která jsem kdy nevyřkla. Je to to nejvíce dezolující mlčení.
Bůh je hrozný dezolát a cítím se jako jeho nejdezolátnější dítě.
Takhle slova nejsou nic. Nebo vlastně jsou.

Vážnou hudbou si z hlavy vytlačuji zvuk motorů. Musím se usmívat, když chci plakat. A musím plakat, když se mi chce se usmát. Je to ta nejpřezrálejší a nejnapudrovanější a nejsentimentálnější hudba. Kvílení smyčců mne omračuje

Lacrimosa dies illa,
qua resurget ex favilla
judicandus home reus.

Teplo dívčího těla a jedovaté polibky. Vyvádí mne to z míry. Dotýká se mne a tma pohasíná. Tma se dotýká mě a pohasíná Ona. Krvácím pro ni. Odchází šťastná a já se trhám na kusy, jako rozmočený papír. Tahle chvíle jako by byla vystřižena z jiných nebeských nížin. Nepatřila sem, stejně jako já nepatřím do ní. A Ona nepatří mně. Vlastně ji ani nechci, jen ji chci chtít.

A bylo by fajn zase cítit úlevu. A třeba nejsem skutečná. A třeba tahle bolest není skutečná. Tato bolest, sklíčenost, útrapa, noční můra, lítost, pohroma. Smutek, žal, zármutek a splín. A třeba jsem já jen politováníhodná smyšlenka (tvé?) zhýralé mysli.

Vrať se.
Neodešel jsi ale vrať se.

Opíjím se vanilkou. Zakuckám se a ty mi otřeš koutky. Pak řekneš, že bychom měli přestat utíkat. Nakloním hlavu napravo a pohlédneme si do očí... Krídla pegasů nás vynesou nad oblaka, nad zem, nad světy mezi nekonečné mlhoviny a hvězdokupy a žádné vakuum nebude dost prázdné na to, aby nás vyplenilo nebo zahubilo.
Bude to skutečné nanebevzetí. Krásné. Kurva krásné...



Hořím

Lekníny

16. listopadu 2012 v 20:06 | Sarsorika
Zářivé souhvězdí
v kaluži na předměstí
hledá děvčátko, co tuší
pihy po tváři si kreslí

Vařící polévka teče po sporáku.
Papírové lodičky plují vlnami snů nad mou postelí.
Jantarové závěsy, a černý strom a lstivé zrcadlo,
a inkoustem potřísnění pegasové i nápis ZAPOMEŇTE.
Nic se zdánlivě nezměnilo.
Nic se nezměnilo.
Mrkací panenka, seschlá růže, hrací skříňka s baletkou.
Točím klíčkem a baletka tancuje...

Nic se nezměnilo.
Sádrový panáček shlíží shůry.
Dívka v zrcadle má nepřítomné oči. Vážná ale nevážená...
Tvář měsíce ječí, když se větve stromů,
jako chamtivé ruce upínají k nebi, aby kradly hvězdičky.
Překrásná čarodějko, darujm světlo této černé blátivé obloze!

Blik. Blik. Blik. Blik.

Lampa zlověstně poblikává. Plíživá mlha a chlad.
Sráží se mi dech. Žilami koluje smog.
V kapsách kabátu mám krystalky cukru.
Dubové listy jsou nejcennější listiny.

Nic se nezměnilo.

Rozpouštím si vlasy a voda je pomalu dobývá a ony se podvolují,
potápí se topí se a pod hladinou vypadají jako zlomyslná chapadýlka.
Z deníků vytrhané básně plavou na hladině jako lekníny a rozkvétají,
když se inkoust roztéká.

Řasenka rozetřená po tváři. Rozmočené strachy. Klíční kosti.
Ležím v rezavé vaně, v rezavé vodě

a pomalu,

pomalinku,

pomaloučku rezivím.
 
 

Reklama