,,Světlo Večernice neroste ani neslábne.
Je mé a dám je, komu chci... jako své srdce."






Hvězdislav a Rozárka

Hvězdislav a Rozárka

13. dubna 2013 v 0:45 | Sarsorika
V to ospalé ráno se sice již schylovalo k úsvitu a trávu skropila rosa, ale hvězdičky nezacházely. Noc ladně snímala z krajiny ověnčené jinovatkou své černé závoje a všeliké noční můry přestalo lákat světlo svíce a všechny se vytratily pootevřeným oknem do jitřního šerosvitu. Plamínek, svůdně se ovíjející kolem knotu neklidně ozařoval útroby podkrovní místnůstky.
Byla to věru malučká ložnička. Namísto masivních dveří, které stály před každou jinou místností v domě, odděloval pokoj od vedlejší chodbičky a ztrouchnivělého schodiště jen závěs z pečlivě vyšívaného plátna. Pod dvěma dubovými trámy podepírajícími střechu, z nichž jeden mířil k jihu a druhý k severu se těsnaly ke zdi dvě nízké postýlky. Mezi nimi stál na tkaném koberečku stolek z medového dřeva a na něm vázička s kyticí sněženek a pak už nic. Jen od prahu po pravici se tyčila vysoká šatní skříň, chudá na šaty, však bohatá na šatní moly, tak skrovná tato místnost byla.
Pokoj uvnitř srubu voněl a voněl moc krásně. Dřevěné roubení, topící se vosk, také svazeček sušených levandulí zavěšený nad oprýskanými okenicemi, tak voněl domov. Všechny tyto vůně se pokradmu mísily s vůní chladnoucího meduňkového čaje, kterou se Hvězdislav opájel ze všeho nejraději. Seděl na svém loži zády k severu, usrkával bylinkový čaj z hliněného hrnečku, probdívaje svou noc, zatímco její drobné tělíčko se choulilo pod nadýchanou péřovou přikrývkou. Kaštanové vlasy měla rozhozené po polštáři a sladce dřímala s líbezným úsměvem a načervenalými líčky, pod nimiž složila drobounké dlaně.
Dopil bylinkový čaj a stará postel zavrzala, jak se nahýbal, aby položil prázdný hrnek na stoleček vedle jarních kvítků.

,,Zase nemůžeš usnout, bratříčku?"
,,Máš tak lehký spánek, Rozárko." zašeptal nevyspale a zabylo mu líto, že sestřičku probudil.
Rozárka, svíraná rozespalostí se posadila na kraj postele a dlouhé prameny rozcuchaných vlasů se jí svezly po ramenou až k útlému pasu. Celé její spanilé tělo bylo oděno pouze do noční vyšívané košilky, která jí splývala až k bosým nohám.
Rozárka upřeně pohleděla svýma nepřítomnýma očima na Hvězdislava a doklopýtala svou vílí chůzi po studených dubových prknech, které i pod jejími lehkými kroky sténaly stářím a uklekla před svým drahým bratrem a ukrývajíc svou tvář v jeho dlaních se rozvzlykala.
,,Bojím se, bratříčku, tak moc se bojím. Je mi tak úzko, strachuji se..."
Hvězdislav ucítil její ledové slzy na svých dlaních a dříve než stihl osušit její uplakaná očka, svírala jej kolem pasu, hlavu boříc do chlapeckých prsou. Křečovitě ji objal a jeho dlouhatánské vlasy barvy lesního medu ji na chvíli ukryly před světem.
,,Řekni mi přec, co se děje! Sestřičce to smíš povědět.." zachvěla se jako chmýříčko ve větru a její starostlivé jantarové oči proklály Hvězdislavův bol. Pro nic za nic nemohla přestat plakat. Nepravidelný tlukot bratrova srdce přehlušovala společná sklíčenost.
,,Zdál se mi ošklivý sen o pánu Smrtihlavu." zalkla se
,,Sestřičko..."
,,Odvedl mi Tě"
a propukla v pláč
,,Byl to jen sen." konejšivým polibkem na tvář ochutnal její slzy a poté ji, třesoucí se jako osiku, v náručí uložil do své postele zády k severu a šeptanými slovy ji doprovodil do říše snů
,,Ničeho se neboj sestřičko. Jitro Tě prostoupí zapomněním, nepouštěj noc za svá víčka."
Pak jedním dechem sfoukl svíci a zády k jihu ulehl k již spící Rozárce, střéže její spánek až po uvržení se ve vlastní dřímotu.
 
 

Reklama