,,Světlo Večernice neroste ani neslábne.
Je mé a dám je, komu chci... jako své srdce."






Cvak!

Po rozpálených střechách...

20. dubna 2013 v 18:15 | Sarsorika
Tajemství citrínových očí a snítka proseb poslaných po větru, ulpívající na konečcích fousků. Nezbedné sny z liduprázdných nočních ulic s blechami v kožíšku i sny se zatáhnutými drápky. Nejhebčí slůvka, vymňoukaná za hřejivých prázdninových večerů. Uchozené tlapky a čumáčky od mlíčka. Koťátka předoucí na klíně pihatého děvčátka. Sny spražené letním sluncem, jako mandle s karamelem. Kradmé sny v přímořském městečku, číhající u bosých nohou stánkaře s uzenými rybami. Toulavé sny devíti životů z rozpálených rezavých střech kočičího města...

němá slova...

16. dubna 2013 v 19:25 | Sarsorika





němá slova po mléčné dráze
na víčkách
hvězdný prach
komet padlých ze země na nebe.

němá slova po hlase
po špičkách, potají
vyřčená bezhlasně
s dlouhou ozvěnou

němá slova po kapkách
proti proudu
černý dešť pršící
od hladiny k nebi

němá slova po dešti
slaná a voňavá
zmáčená
navlečená na duhovou nit.

němá slova po stéblech
orosená za jitra
hladící klasy
tančícího pšeničného pole

němá slova po větru
vítr čechrající peří
nebeského strážce
mých nelétavých snů

nemá slova po světle
rozevlátá
do světových stran
ve vlasech světlovlasé panny

němá slova po půlnoci
plášť noci v měsíčním rouše
když snoubí se
noční motýli a světlušky

němá slova šeptaná
nad soumrakem
nad sklonkem dne -
- prvního v mém životě


...němá slova po smrti

Zapotácená minulost

1. února 2013 v 10:42 | Sarsorika

Dítko

31. ledna 2013 v 16:43 | Sarsorika
Děťáko děťáko
obejmi mne přec
na ňadra přilni
pomalu rdousi se
boj se!
jsem lež, jsem klec.


Když nevíš kam jdeš, každá cesta tě tam dovede

19. září 2012 v 15:06 | Sarsorika
Foceno minulý podzim.

Samotář

18. září 2012 v 23:05 | Sarsorika
,,A on tam stál,
a koukal do polí,
a byl jak král, sám v celém okolí,
korunu měl, i když ne ze zlata,
a jeho pokladem byla tráva střapatá"




V náruči lesa

18. června 2012 v 22:27 | Sarsorika
Tolko míst a žádné neskýtalo tolik bohémského klidu jako les, bující na strmém srázu, střežen mohutnou skálou. Zelenkavé lístky, necudně se stavící slunci a životodárná půda. Slunce prosvítá skrze větvoví a zdáli ozývá se řeka, ladně narážející na kameny. Ptactvo prozpěvuje ódy na slávu lesa. Zavři oči, jen na chvíli...

 
 

Reklama