,,Světlo Večernice neroste ani neslábne.
Je mé a dám je, komu chci... jako své srdce."






Zima, kouř, vanilka a jiné sentimenty

20. prosince 2012 v 18:08 | Sarsorika |  Velekněžna nočních přízraků
Krásná, přenádherná slova. Hebká, jako plyš. Kam se poděla? Jsou zatracena v mlčení, zatracena v hovoření, zatracena v básnění. Pomalu to pozbývá smysl.
To, co je mi nejmilejší pozbývá smysl.
Haním svá slova, haním je a válím je v sazích, v prachmizerném prachu mizerů, kteří si nezaslouží je vyřknout. Kteří si nezaslouží je uslyšet.

A někdy bych si je přála spasit.
A někdy bych si přála, aby mne spasila. Slova.
A někdy bych si přála spasit i ty mizery.
A někdy, aby spasili oni mne.
A někdy bych chtěla spasit sebe sama.
A někdy zase ne.

Jsem zatracena v mlčení, jsem zatracena v hovoření, jsem zatracena v básních.

Ulice je mokrá a špinavá. V uších se mi rozléhá protivná symfonie přejíždějících aut. Stojím na mostě, krmím kachny a prostě se mi chci brečet. Stojím na mrazu nad řekou tak dlouho, dokud mne zima neprožere na kost. Dokud se do mě nezakousne a já se nezačnu třást. Dokud se necítím, jako kdybych hořela. Pálí mne prsty, pálí mne tváře a pálí mne vědomí. Ledové plameny mi olizují kotníky, lýtka i stehna. Je to okouzlující. Je to nesnesitelné.
Zaceluji se. Rozpadám se. Hořím.
Tak prostě brečím. Jen tak.

A někdy je toho moc najednou. Někdy je toho moc zničehonic. A někdy je toho strašně moc v dlouhé linii zvrat(k)ů. Chtěla jsem polapit kouřovou postavu a myslím si, že měla tvoji tvář. Vznášela se před rozedněním pod mým oknem. Rozplynula se, jako namodralý dým z cigarety. Jako jinovatka. Jako pára. Jako cit. Vyhořela (jsem) jako cigareta.

A někdy zas není co říct. Mluvit už jen o ničem a taky ještě o všem. A tahle slova už jsou zubatá, potrhaná a pocákaná. Dezolátní. Jsou to ta nejdezolátnější slova,
která jsem kdy nevyřkla. Je to to nejvíce dezolující mlčení.
Bůh je hrozný dezolát a cítím se jako jeho nejdezolátnější dítě.
Takhle slova nejsou nic. Nebo vlastně jsou.

Vážnou hudbou si z hlavy vytlačuji zvuk motorů. Musím se usmívat, když chci plakat. A musím plakat, když se mi chce se usmát. Je to ta nejpřezrálejší a nejnapudrovanější a nejsentimentálnější hudba. Kvílení smyčců mne omračuje

Lacrimosa dies illa,
qua resurget ex favilla
judicandus home reus.

Teplo dívčího těla a jedovaté polibky. Vyvádí mne to z míry. Dotýká se mne a tma pohasíná. Tma se dotýká mě a pohasíná Ona. Krvácím pro ni. Odchází šťastná a já se trhám na kusy, jako rozmočený papír. Tahle chvíle jako by byla vystřižena z jiných nebeských nížin. Nepatřila sem, stejně jako já nepatřím do ní. A Ona nepatří mně. Vlastně ji ani nechci, jen ji chci chtít.

A bylo by fajn zase cítit úlevu. A třeba nejsem skutečná. A třeba tahle bolest není skutečná. Tato bolest, sklíčenost, útrapa, noční můra, lítost, pohroma. Smutek, žal, zármutek a splín. A třeba jsem já jen politováníhodná smyšlenka (tvé?) zhýralé mysli.

Vrať se.
Neodešel jsi ale vrať se.

Opíjím se vanilkou. Zakuckám se a ty mi otřeš koutky. Pak řekneš, že bychom měli přestat utíkat. Nakloním hlavu napravo a pohlédneme si do očí... Krídla pegasů nás vynesou nad oblaka, nad zem, nad světy mezi nekonečné mlhoviny a hvězdokupy a žádné vakuum nebude dost prázdné na to, aby nás vyplenilo nebo zahubilo.
Bude to skutečné nanebevzetí. Krásné. Kurva krásné...



Hořím
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 grey.t | 20. prosince 2012 v 18:48 | Reagovat

Nemám slov...
... a Liszta zrovna dnes poslouchám, dokonce jsem si konečně po dlouhé době půjčil "Život Franze Liszta"...
...a ten oheň z chladu znám...
...Ztracena v básních? Připomněla jsi mi jedno čtyřverší z písně Joanny Newsom:
"Never get so attached to a poem
You forget truth that lacks lyricism
Never draw so close to the heat
That you forget that you must eat"...

2 Sarsorika | Web | 20. prosince 2012 v 19:05 | Reagovat

Od čeho jinak jsou básně, pokud ne od toho, aby tě nalákaly na sladké líbnutí a následně celého pozřely a nechaly tě topit se v hořko kyselých tekutinách svých sametových útrob?

3 grey.t | 20. prosince 2012 v 19:55 | Reagovat

[2]: To nevím. Jen myslím, že někdy je potřeba se vrátit do toho obyčejného světa bez poetiky a lyriky. Nadechnout se před dalším topením se v hlubinách.

4 Luné | Web | 20. prosince 2012 v 22:01 | Reagovat

Všechno jsi moc krásně napsala. Nechávám se unášet temnotou, kterou mezi řádky rozséváš. Je tak děsivá, ale zároveň kouzelná, Jako kdybychom si přály nechat se jí pohltit a zároveň ji prosvítit jako plamínek svíčky. Stejně šibalská jako smutek..
Ona však zabíjí..

5 Jan | Web | 29. prosince 2012 v 12:05 | Reagovat

Co když ta slova nejsou ztracena, jen jsou překryta sentimentem, který jejich významu brání vyplavat nad smaragdové moře?

6 Christina | Web | 1. května 2013 v 9:27 | Reagovat

Oděna v afektovaný lásce, v šílený orgii, v touze toužit, v nenaplněný vášni, oděna do tisíce vrstev,podpálena nucenými polibky. Hoříš. V zimě, docela nahá a přesto do tisíce vrstev oděná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.