,,Světlo Večernice neroste ani neslábne.
Je mé a dám je, komu chci... jako své srdce."






Vlnobití

1. listopadu 2012 v 22:56 | Sarsorika |  Vzdušné zámky
,,Dřív než bylo moře a země obloha nebe, měla příroda po celém okrsku jen jednu tvářnost jež se zve chaos, surová a beztvará spousta a nic jiného než nehybná tíha a hromada mezi sebou znesvářených semen nedobře pospojovaných věcí." Ovidius

Neustálé přívaly nostalgie. Zpropadeně, proklatě, nesnesitelně ubíjející nostalgie.
Kam se podělo to mé dětské já, které věří na víly. Kam se podělo to dítko, které věřilo na šťastné konce. A teď.. ze mne zbyla mrzutá princezna, zamknutá ve věži.
V tom pochmurném sychravém počasí je celý svět najednou ztišený.
Jen ševelení listí v korunách stromů a potůček, ladně protékající lesem. Písně mečů, řinčení boje kdesi zdáli, a... a....

Ztrácím nit, nebo se mi ji nedaří navléci. Cítím se tak mizerně a tak nádherně a tak příšerně a tak krásně a v hlavě kuju démonické plány a střádám příběhy na pavoučích vláknech a všechny pozbývám v ledovém ohni trudnomyslnosti. Jsem pokroucená a na tvář mám přišitou bolestnou grimasu nesmíření
.
Něco není v pořádku... Nic není v pořádku...
Nic. Všechno. Nic. Všechno. Víc.
Všechno mi padá na hlavu a svět je vzhůru nohama. Afekty minulosti
Postrádám inspiraci, nebo jí jsem přežraná?
Ne, svět je jak má být. To jen já padám, a hlavou napřed.

Co se děje?
Nic, jen chci být sama.
Jen se svými vzpomínkami
a sny.
Sama

Není nic fantastičtějšího a opojnějšího než samota.
Sama...

Vracím se do dětství, a znovu žasnu a pláču nad pohádkami.
Znovu se utápím v příboji písmen, v záplavě knih.
Znovu sním o spanilých dívkách a udatných rytířích
A znovu věřím na všechny příšery.
Na víly, zázraky a kouzla...

Jezdím prstem po mapách a jejich pravdy topím v drtivé tíze oceánu...

To akvamarínové nebe je oceánem, a tisícerá mračna jsou koráby, a každý z nich vozí na palubě svého malého Sindibáda a veškeré ptactvo plave pod neexistující hladinou vzduchu, zatímco moře je oblohou, a přenádherný křišťálový obzor se kdykoliv, když to nejméně čekáte divoce rozbouří a zaseje na hladině maličké obláčky mořské pěny.
A já se nemohu rozhodnout, zda by bylo krásnější létat mezi žraloky,
nebo se potápět mezi nebeskými šalupami.

A už nikdy se nevynořit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Choe | Web | 1. listopadu 2012 v 23:06 | Reagovat

článek je obecně zajímavý, líbí se mi, jak je to napsané :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.