Proklínám hlupáka

27. ledna 2012 v 19:20 | Kristen. |  Zánět básnického střeva

Proklínám hlupáka


Zpustlým pohřebištěm
vedu tě, slepče
bezcitný srdcotepče
zatracenče!
již nejsem tvým nalezištěm.

Opěvuješ své stíny
Ty parchante!
Dobíjíš pevnost, okupante.
Pláčou, nevidíš? Ignorante...
Nevidomé oči matčiny.

Červe bídný!
Hle, Zde houština
Ulehni, kde padla tvá družina
padls ty, padne chudina
jsi to ale bastard vlídný

Svůj lid,
do záhuby vedeš
jak kočka jedovatě předeš
spal mosty, spal veteš
Ať je chvíli klid!
 


Bitva o čest

26. ledna 2012 v 22:40 | Kristen. |  Zánět básnického střeva

Bitva o čest


Zčernalé
bělmo sžírá
hořkosladký roztok
na kameni kámen
jako naše siluety
boří se...

Obrana
z mých úsudků
byla prolomena
oddaní zbabělci
pějí
o hrdinství

Barikáda
se bortí
a naráží
o zhoubné nádory
v mé hlavě
proslulé neprolomné hradby

Opevnění
poslední legie
prchá
hamižníci!
zhyňte
na poušti vzpomínek.

Na kolenou
mnu si dlaně
však nikdy
nevzdám hold
tyranovi
co vyplenil
království ve mně.

All my Faith Lost

21. ledna 2012 v 21:46 | Kristen. |  Hrací skříňka

All my Faith Lost

Žánr: minimal neoclassical darkwave

Jedná se o italské duo, jenž naprosto uchvátilo mé sebedestruktivní já. Nesložitá tajemná hudba působí jako lehounce zmelodizovaná báseň, pouze doplněna klavírem, akustickou kytarou a čelem. Mužský i ženský vokál opatrně hladí po rozlámaném srdíčku. Dokonalá hormonie vytváří okouzlující temnou atmosféru. No není to pošušňáníčko?
Luminal


Apart


Come Close My Lover


Kristen

Ordo Rosarius Equilibrio

20. ledna 2012 v 23:41 | Kristen. |  Hrací skříňka

Ordo Rosarius Equilibrio


Vuala, můj nedávný objev. Směsice Neofolku, Dark Ambientu a takových serepetiček. Tak to vypadá, když všechny úchylné oplzlosti, touhy a vášně chlístnete do kýblu, okořeníte trošičkou okultismu, přisypete disciplínu, zalejete máčkou z dekadence a celé to přinutíte zpívat. Úžasná hypnotická hudba, přibarvená nehnaným tempem španělské kytary, vytváří absolutně nenahraditelnou ponurou atmosféru, plnou tichých rozkoší. Celá tvorba Tomase Petterssoa a Rosy-Marie Larsen posouvá lidskou mysl na úplnou hranici vkusu. Račte poslechnout...

Thou can not Love them all, when the trumpet sounds



Three Is An Orgy, Four Is Forever


Kristen

Proudy.

19. ledna 2012 v 22:41 | Kristen. |  Vzdušné zámky
Položila své nahé zohavené tělo do pramene a ovlažila krůpěje potu vlažnou vodou. Promísila říčku, ten bujarý a skákavý proud, jedovatostí krve. I zavřela oči hříšnice, usmívajíc se. Vlny pozvolna unášejí poběhlici jako hadrovou panenku, s níž si jako maličké děvčátko hrávala na mamičku. Kap kap...pluje si.

"Dnes se tedy necháváme unášet, ale kam poplujeme zítra?"
"Zítra neexistujeme, hlupačko..."

Zterorizované smysly konverzují s vlastními kamarádíčky, zachumlanými uvnitř slizského nenasytného libida. Vše se odráží od zrcadlovité hladiny k obloze a zase zpět. Vžum, vžum. Tam a zpět, tam a zase zpět. A v tu chvíli... mohou se snad mýlit pravdomluvné pološílené smysly? Vyloučeno..hle! Nebesa se chvějí! Ano, zachvěla se, zrovna když ta špindíra otevřela oči. Byla by přísahala, že nebe upadlo níž. Kdyby jen vztáhla ručku, jistě by se dotkla nadýchaných obláčků, provířila oblaka a následovně je opět nabalila do kuličky. A jistě jen jediný dotek ručenky zbarvil by je do granátově rudé.
Čas míjí. Rány se vylévají, voda se čeří. Už nezbývá mnoho času. Temným hvozdem rozléhá se zoufalé volání, mužský to hlas. Volá k sobě svou hříšnou milou, aby utišil rány. Aby přivinul ji ke statné hrudi, zatímco ji budou opouštět síly, aby ji neposled pomiloval, neb tak i slibíl. Již zří ji! Brodí se proudy a zápasí se živlem. Vlny burcují a křišťálová hladina již nedojímá, neb v nepřízeň okamžiku bouří se a pění. Konečky prstů dotkl se vlasů, pak ňadra, boku. Vine poběhlici k sobě. Pozdě však. Maličká usnula. Hříšník zpívá ukolébavku, ona bez života, však nadále se usmívá! Milovník pláče, cítí její chlad, však dívenka se ještě pořád usmívá! Stále svůdně... Poslední prohnaný polibek, pak pustil ji zpět po vodě do zatracení, spolu s tou prohnilou duší, jež koupil na trhu za pár zlatek. Ještě chvíli pozoroval jak řeka odnáší navěky jeho štěstí, pak osamocen vrátil se zpět do lesů, neohlédnul se již.
"Spi sladce, ma nejdrahší." broukl.
A ona si plula dál...

Křik, procitnutí..
"Jak dlouhou se míníš ještě čabrat v té vaně?!"
Doplula jsem.
Kristen

Tužba.

12. ledna 2012 v 22:27 | Kristen. |  Vzdušné zámky
Psala jsem báseň. Znelíbila se mi a já ji zmuchlala.
Svírajíc ten nanicovatej žblept jsem přemýšlela o životě. O prznění, hanobení.
Vona se pak ta muchlanina rdousil křivdou a naříkala, sténala, plakala, vřískala a pištěla za odcizenou svobodu.
Byla navždy pošpiněna. Zprzněna, zhanobena. Obměkkčila mne nářkem svým a já jí utvořila papírovou lodičkou, jež jsem vypustila po proudu svých hysterií, do vln submisivit a dominancí, burcujících v kolébce imaginárních oceánů v mé hlavě.
Nádech, fuuuu.Vítr opřel se do plachet z teňoulinkého vlákna dívčích snů.
Šťastnou plavbu, námořníku. Do dalekých končin bláznovství...Do mé mysli.

Ohýbám zde veřejně svůj hřbet a vystřihuji jednu poklonu za druhou.
Těšilo mne, těšilo mne... zavřete za sebou ty dveře až budete odcházet!

-Sarkastický úsklebek pro nic za nic. Jen ze zvyku.

"Na ulici poblikává lampa. Přes hustá mračna nevidno na měsíc. Do vlahého nočního vánku zlehoulinka pošílám své přání, uvízlo ve svraštělých větvích nahého necudného stromoví. Ozvěn temné symfonie lehce dotýkám se svým vřískotem: "Vrať se prosbo, vrať se a přilni mi na prsy, ať mohu tě konejšiti, nebožátko nevyslyšené. Však zítra už jistě poletíš!"




Všem čistým, neposkvrněným dušičkám, černočerným prožraným temnomilům,
snílkům a vlastně všem človíčkům, co vlastní 'buch buch'
sladké sny a niterními touhami prohýřený spánek.

Kristen...

Kam dál