,,Světlo Večernice neroste ani neslábne.
Je mé a dám je, komu chci... jako své srdce."






Sbohy

19. května 2013 v 23:38 | Sarsorika
S něžným úsměvem v příjemném usínání této slzavé zahrady a v lehkém spěchu píši tyto řádky. Odlétám ze svého království, neb Království hyterie, říše křiklavého bolu již není mým domovem. Odlétám do země za sedmero hor a sedmero řek. Odlétám tam, kde zemi věnčí pole, louky a lesy, kde je nebe modré a vítr pěje. Minou dni a tato říše se rozplyne, nevrátím se již.

Neroňte slzičky, vždyť vás, rytíře krásných slov a princezny tajných přání já znova vyhledám, znova se zasním nad vašimi krásnými články a utrousím pár skromných slůvek a jistojistě stvořím novou řísi, krásnější a méně bolavou.

Všem vám moc děkuji a obzvláště:

Šedému, který kouzlil bolavá slova útěchy v nejtemnějších časech, konejšil bolest bolestí a tišil žal, ač si toho sám možná není vědom. Mockrát děkuji, Šedý!
Luné, šeříkové princezně z Přístavu snů, která přinesla do mého světa kolébavou melodii ticha, nejkrásnější dětské sny a hravé světélko, jiskřičku naděje. Mockrát děkuji, Luné!
Christině a jejímu kabaretu smrti, krvavému umění, nehasnoucí inspiraci. Za všechny hravé komentáře a slovní hříčky. Děkuji!
Opiové princezně, která stála při zrodu této říše i při velekněžně samotné od samého počátku a jejíž božská dlaň, andělská tvář a vlídné slovo mi byly vždy na blízku. Děkuji tisíckrát!

Odlétám.
S láskou, s vílami, s vírou,

Sbohy
 

Co šeptá jarní vítr do vlasů plačící vrbě?

16. května 2013 v 21:13 | Sarsorika |  Zánět básnického střeva
Vyprávěj mi,
kde houkají břízám výři
kolébavou píseň vánku
jenž vrbu krášlí
- copánek po copánku
duhovou mašlí a
vlečkou z hebkého chmýří
korunou sluneční záře
přát že vrba bude-li si
mraky z nebe vypáře
zlaté niti utká přízi
i v nářku se táže

,,Řekni křivolaká, čí jsi?"

Na milion malých střípků

5. května 2013 v 23:05 | Sarsorika |  Zánět básnického střeva
Rozsetá po polární krajině křídly sněžných sov
v unaveném úsměvu polární záře
s vůní ledového dechu bílých lišek
spících pod peřinku neobjevených souhvězdí

Rozezněná duhovou melodií zvonkoher
dešťového tance po hladině inkoustu
s jemným vánkem vzdušných polibků
ve zvonivém cinkotu zapomenutých snů

Rozechvělá žářem vyhasínajícího Slunce
ověnčeného křídly sněžných fénixů
spálená dotekem Sněžné královny
uhořelá v moci střípku kouzelného zrcadla

Rozlamaná do tisíců sklíček mozaiky
jako tisíc korálků utopených v moři perliček
jako němá princezna tisíců vzdušných zámků
zamčená v tisící komnatě nejvyšší věže


Obrázek: weheartit.com